V prvním díle jsme protagonistu Václava Vrana opouštěli za slunného počasí, při klidné procházce údolím řeky Svratky. Bez zbytečných (?) úvodů ho nyní nacházíme přikurtovaného ke skále jako Promethea, kterak do něj Krajec, vedlejší postava policejného komisaře z minulého dílu, řeže a vrtá vším možným i nemožným, něco na způsob béčkových-céčkových amerických hororů. Mírně zaražen brutalitou, ke které se Pavel Renčín místy uchyluje, pokračuji dál a některé pasáže, přiznávám, čtu ze začátku jen zběžně, maje zájem především o osud bohyně Prahy. Protože se ale děj odehrává převážně mimo ni, začítám se i do dalších dějových linek, s jejichž kočírováním nemá Renčín skoro žádné problémy. Jistě, chybičky se najdou, jako některé osamoceně stojící scény, které zřejmě autor nechtěl z finální verze odstranit, ať z toho či onoho důvodu.V prvním díle trilogie jsem měl trochu problém s tím, jak se Vaškovi všechno jakoby jen děje a účastní se podobně jako Jack Bauer všemožných šíleností, aniž by se nad tím více pozastavoval. V Runovém meči dochází k (ne jedinému) zásadnímu obratu. Vašek je schopen vedení početné armády, na nebezpečného démona, jehož účinkování v příběhu (zřejmě ne sám) pořád nechápu, se vrhá doslova s holýma rukama apod., což mi připadá ještě neuvěřitelnější než jeho vystupování v díle minulém. Ale budiž. Tempo příběhu je o dost akčnější, takže jistá dávka neohroženosti je potřeba. A jsem u dalšího aspektu, který hovoří proti (ano, čtete dobře). Ač je „drive“ některých scén skoro jako z Noční hlídky, daleko více se mi líbila poetičnost, metaforičnost a jakési snové ajvazovské vize ve Zlatém kříži, kde se však krásně snoubil tep moderního velkoměsta s barvitým básnickým jazykem. Ve srovnání s prvním dílem také myslím ubylo vtipu a sebeironie, i když toto tvrdit stoprocentně nemohu (neznaje detailně Renčínův Labyrint, který bývá někdy označován jako nultý díl MV). Daleko více je propracováno spojení s dávnými mýty přírody, především u popisu jednotlivých měst, která se mají sejít na pravidelném zasedání rady. Jak bylo avizováno, příběh se měl odklonit z Prahy směrem do Brna. Tak se i stalo, i když musím podotknout, že zajímavých událostí (a lokalit – co třeba Petrov?) se z Brna mohlo vytáhnout daleko více, místo toho si autor pro mě ne zcela pochopitelně vybírá Vysoké Mýto (zřejmě kvůli projektu Rada měst, který rozjel na svém webu). Vše se schyluje k obrovské bitvě, a když už si čtenář myslí, že na zbylých několika stránkách si budou hrdinové jen hojit šrámy a počítat ty, jejichž šrámy jsou už nezhojitelné, začnou se teprve dít věci…